Most
Už tři dny se vláčíme v těchto horách. Lezeme přes kopce i stráně, slaňujem skály a překonáváme údolí. Dnes jsme se opět nevyspaly. Bivakovali jsme v jednom ďolíku, kdo by čekal bažinu v horách? Komáři nás málem sežrali zaživa. Zalezl jsem do spacáku kanady i vestu na sobě kvér nadosah ruky, přes díru pro obličej ve spacáku přehozenou palestinu.
Asi v půl 4. ráno jsem se probral. 2 zmrdi neustále bzučeli a naráželi mi zvenčí do hlavy. Budíček byl až za svítání ale stejně jsem neusnul. Poslední dobou moc nespím. Tělo si žádá aspoň pár hodin, ale hlavu stejně nedokážu odpojit. Neustále se budím a přemýšlím, jestli tohle má smysl. Jsme zapomenutí vojáci v téhle vleklé nekončící válce. Nejíme, nespíme jen bojujem, pochodujem, čekáme, plníme a vydáváme rozkazy. Nejsme už schopni normálního přemýšlení, normálně uvažovat, normálně žít.
Ráno přesun, pobíráme výstroj a jsme v pohotovosti. Konečně jsme přešli hlavní hřeben a sestupujeme do nížin. Jdeme vždy na hrotu. Musíme chránit konvoj s vozidly a technikou, bránit jejich křídlo. Čistíme vrch po vrchu, ohnisko odporu jedno po druhým. Už se ani neptám, kdo jsou naši nepřátelé. Jestli rudí, modří, žlutí, nějaká teroristická skupina či osvobozenecká armáda bojující ve jménu lidu té či oné frakce jakých si zemí jakých si vlád. Jsou to pro mě jen bastardi, bídáci, ti jenž musíme zlikvidovat, abychom žili o den déle. Jediný způsob jak je označujem je opfor, opposing force, prostě opfor nic víc.
Po hodinovém čekání v bodláčím porostlé stráni přijíždí konvoj. Pár tanků náklaďáků a aut, první z nekončícího zástupu účastníků této operace, nic jen číslo, jen kapka v moři. Nasedáme na stroje a pokračujem vpřed. Po pár kilometrech dorážíme k mostu. Už ho drží naši. O tom, že se tu možná dělo něco zvláštního, vypovídá doutnající vrak džípu a několik igelitem přikrytých v řadě vyskládaných těl, zbytků našich nepřátel doufám.
„Sesedat“ zazní rozkaz přicházejícího poručíka s mapou. „Dole vpravo po proudu potoka by měla za 500m vést cesta paralelně se silnicí kterou potřebujeme pro průjezd konvojů, měl by tam být další most menší než tento, je třeba ho zajistit“. Naše družstvo to má za úkol, „Brnkačka“, „Ulejvárna“ zaznívá od osádky konvoje. Berem bágly a dem. Křovím, cestou, lesem postupujem stále vpřed. Vždycky vpředu. Zase sami, jdeme pomalu obezřetně, pořád jsme hluboko na indiánském území.
Za hodinu dorážíme na místo. Most, spíš lávka, nic než malé auto by nejspíš neunesla. Potok, teď skoro vyschlý, mírně plyne na dně 3 metrového koryta, na jedné straně je kryt hustým lesem na druhé je pár stromů a začátek pláně. Kilometry vysoké trávy až někam k obzoru, kde snad je nějaká civilizace. Zakopáváme se. Potok se mírně stáčí kousek nad mostem, tady bude naše Alamo. 2 kluci musí být na druhém břehu, další dva hlídkujem u cesty od pláně k mostu. Budujem obrané pozice, jeden kope druhý hlídá. Kopání v hlíně a kamení de pomalu. Přece se ale po chvíli objevují kryty, naše hroby i postele. Ověřujem spojení s velením a čekáme.
Hodiny se vlečou, mraky putují po obloze. Za celou dobu žádný kontakt, ani pohyb zvířete, prostě nic, jen vítr ve stromech. Neutěšený pohled do téhle pusté země. Rozkaz zní držet most do rána, pak přijde střídání. Nuda je sžíravá bestie, ale ne pro mě. Koukám na slunce putující po nebi blíž k obzoru na západě. Klid a krása tohohle okamžiku člověk docení, až když mu proletí kulometná dávka nad hlavou – jako právě teď mě.
Plácnu sebou o zem s sleduji co se děje. Nástřel z lesa. Přes most sviští střely. Poblíž vybuchuje granát, střepina se zaryla do stromu půl metru nademnou. Střeli bubnují všude kolem. „Volej velení“ celkem zbytečně říkám radistovi, ten už žhaví vysílačku. Kluci na druhém břehu opětují palbu a brání nepříteli v postupu. „Poď semnou“ říkám nejbližšímu střelci. Přebíháme přes cestu, kolem mostu dál po proudu potoka. Musíme se jim dostat do boku. Něco mi prosviští kolem ramene, pleskavej zvuk a řev zamnou. Praštím sebou o zem. Posílám dávky před sebe, musim umlčet protivníka. 30 ti raný zásobník je vmžiku prázdný. Vyndám ho ze zbraně, hážu do odhazováku, ze sumky tahám plný, zarážím do zbraně, nadrilované pohyby jdou vleže a pod palbou ztěžka a pomalu, dávky střel kolem mě zvedají do vzduchu oblaka prachu a kamení, vypouštím závěr, přepínám na jednotlivé a opětuji palbu.
Mířím do míst, odkud si myslím, že přichází palba a snažím se ignorovat sténání za mnou. Pravidlo boje, nejdřív nepřítel pak raněný, když to koupíš je to na tobě. 5, 6, 7 střílím doleva, 8, 9, 10 ke stromu vpravo. Zmrdi přebrodili a jdou na nás i z tohohle břehu. Zvedá se stín a vyráží vpřed. 11, 12 stín padá. 13, 14, 15 prostor za stínem. 16, 17, 18, 19, 20 palba na louku vpravo. „jdou nám do boku“ křičím přes rameno a pálím podél koryta – nepřítel se stahuje. 29, 30, „cvak“ – vytahávám zásobník, hážu do odhazováku, beru nový. 1, 2 aby šmejdi semnou počítali.
Za mnou se rozštěká kulomet, dávky kropí pole, chvíle klidu. Plazím se pozpátku k raněnému. Celý bok má od krve, odtáhnu ho z cesty do křoví u koryta. Je v šoku, ztratil hodně krve. Zaškrcuju ruku a obvazuju rány na těle. Standa na mě jen mlžně kouká, jestli tohle bude trvat dlouho asi to nezvládne. Do hukotu střelby kolem zaznívají dunivé rány, kolem mostu dopadají těžší střely z minometu. Země duní, suchá tráva na druhém břehu hoří. Táhnu Standu pár metrů zpátky do ďolíku a sám se kryju před palbou. Kolem koryta už to nezkoušejí, snaží se to obejít zboku.
Přebíhám přes cestu zpátky, jsem kousek od mostu. Další rána a ve mě hrkne. Hnízdo na druhém břehu dostalo přímý zásah. Miky, Crash…. To není dobrý, neměli šanci. Vysokej svištivej zvuk nad náma. Střely letí pár kilometrů dál k jihu. To se naše děla pouští do nepřítele. Minomet se chvíli nato odmlčí. Příliš pozdě pro pravý břeh, dost včas abychom tu nezařvali všichni.
Pomalu nastává soumrak. Zásoby munice se tenčí, ale nápor nepřítele slábne. Zuby nehty držíme postavení. Krčím se 10 metrů od mostu. Kolem se válí hromada vystřelených nábojnic a tělo dementa co si asi chtěl něco dokázat. Rozběhnul se na mě, snad mě chtěl dostat bajonetem, zrovna se mi sekla puška, nezkoušel sem zatáhnout znova závěr, vytáhnul jsem z pouzdra u boku devítku, dvě do prsou jedna do hlavy, dement padl. Vzal jsem jeho kalacha a vykropil zbytek, co měl v zásobníku, na jeho kamarády – snad je to přesvědčí, aby toho nechali, no spíš ne.
Už je skoro tma, zřejmě poslední útok. Čmoudi přebrodili a pustili se do postavení alamo. Caddy se zrovna zvedal, snad se chtěl rozhlédnout, dostal to do hlavy, zbytky jeho myšlenek mi ohodili bok. Kulomet z druhého břehu to do nás buší, nemůžeme se hnout. Pár metrů ode mě do trávy zalehne další, chvíli se přestřelujem –fakt chuťovka takhle nablízko. Střeli mi lítaj neškodně nad hlavou, stejně jako tomu kokotovi tam. Sahám do sumky pro granát, poslední co sem si ulil, snad to vyjde. Rána. Píčovina to házet takhle na blízko. Vlastní střepina mě škrtla do helmy, div mi nezlomila vaz, ale měl jsem štěstí, na rozdíl od teď už mlčícího kolegy u potoka.
Palba slábne, už taky není skoro vidět. Doráží posily, celá četa asi 20 lidí. Rozhází se kolem a hlídají perimetr. Za úsvitu doráží transportéry. Nakládají to, co z nás zbylo a odvážejí nás zpět. Budem evakuováni. Po čase nás hodí k vlaku. Lidi se nás ptají jaké to tam je, tam vepředu. Nebavíme se s nimi. nemá to cenu, neví jaké to je, nebyli u mostu. Naskládáme se do kupé a vracíme se do týlu, špinavý, spocení, od prachu, sraček a krve vlastní, našich přátel i nepřátel. Na ramenou odřeniny od těžkých batohů, na rukou a tvářích popáleniny. Koukáme na sebe. Jsme blázni, proč nemůžeme dělat něco normálního?
Můžeme, ale nechceme. Neměnili bysme. Nikdo z nás co u mostu byli. Já, Honza, Radek, Adam ani ti co tam zůstali Miky, Crash, Caddy a Standa. Vidím je před sebou. Sedí tu s námi v kupé, povídají a smějou se, stejně zničení jako my. Po pár hodinách vlak zpomaluje, až zastaví úplně. „Praha Hlavní nádraží“ Caddy se zvedá, bere bágl a říká „Tak čus zabijáci, zase příště“ „Jasný zatím zdar“ jsou naše odpovědi. Vracíme se domů. K rodinám a známým, k práci, ke škole, ale stejně všichni myslíme jen na to, jak ten týden přežijem a bude zas víkend. Jsme zajetí v téhle vleklé nekonečné airsoftové válce. Vždy na hrotu. Vždy vpředu. My jsme Angels!
q.